Budapešť - závod, co mi otevřel cestu k IRONMANU?
Klasická závodní sezona je v plném proudu, ale pro mne je letos jiná. Píšu diplomku, dělám státnice, stěhuju se, pracuju, hledám jinou práci….. Mezitím vším se snažím po chvílích trénovat a večer dřív než dolehnu, usínám, nebo vůbec nespím, protože jsem ze všeho tak vystresovaná a hlavou mi běhají všechny věci, co musím ještě zvládnout.
Vesmírnou rychlostí skáču do dospěláckého života a snažím se aspoň něco neposrat. Něco vám řeknu – být dospělý BOLÍ!
Bojuju a tím pádem se mezitím vším snažím připravit i na IRONMAN 70.3 Budapešť. Odjezd je naplánovaný ve středu, v pondělí chytám střevní chřipku a nemůžu se ani zvednout z postele. Ve středu začínám už trochu jíst a dám si první a poslední běžecký trénink před závodem. Jedeme nakonec až ve čtvrtek, pátek si necháváme na vyspání, registraci a Budapešťskou čumendu.
Nakonec si Buda prohlížím z kolony, zaregistruju se zjišťuju, že projetí tratí nehrozí. Všude je nechutný provoz a tak vymyslím, že se půjdu alespoň rozplavat. Můj plán mi zhatí organizátoři, kteří všechny plavce vyhánějí z vody, aby mohli rozmístit bojky. No ne nadarmo se říká „Ty jsi Maďar“
Závodní ráno si opět užíváme v koloně a při hledání alternativní cesty, protože polovina města už je uzavřená kvůli závodu. Naštěstí všechno stíháme relativně v pohodě, ale i přes to na mě přichází předzávodní šílenství.
Slunko pěkně peče a já už čekám v plavecké kóji na startu. Startuje se metodou rolling start, kdy pořadatelé plavce vpouští do vody po osmi kouskách v rozmezí tří sekund, podle jejich předpokládaného času. Proto mi nepřijde, že nejen plavu ale už vlastně závodím. Pěkně vytahuju ruce, splývám a tak je mi tak fajn, jak mě voda veze. U otočky se vzpamatuju a vzpomenu si, že vlastně závodím, mezitím mě stihne přitopit pár jiných plavců a druhá polovina plavání proběhne spíše ve strkanici. I proto jsme překvapena, když lezu z vody za 33minut, což je pro mě velký úspěch!
Jen v depu předbíhám dvanáct holek (já si totiž dávám voděodolný make-up už před závodem a ostatní se musí po plavání ještě došmrncnout :-D) skáču na kolo a rozjíždím pěkně ostrý tempo. Prvních pár kilometrů cyklistiky je vždycky nepříjemných, závodníci se kupí, a každý se rovná na svoji pozici. Pak už si hlídám tempo, jím a užívám si krásy Budapešti. Trasa je vážně nádherná, jede se ve dvou kolech. Po prvním kole si říkám, že bych mohla atakovat hranici 2hodiny třicet minut, pokud vše půjde podle plánu. Při nájezdu do druhého kola stále předjíždím holky, jsem spokojená a jede se mi dobře.
Najednou se ale stane něco, co jsme na evropském poháru vážně nečekala. Přeze mě se převalí balík padesáti cyklistů a v něm všechny baby, co jsem za posledních 15km předjela Chce se mi brečet, v duchu mi lítaj hodně sprostý slova. Nechám je tedy předjet, ať si hákujou, bastardi! I díky tomu seskakuju z kola za dvě hodiny 33minut, ale i tak jsem spokojená a sama si kladu otázku, kolik sil mi zbylo na běh…?
Prvních 5 kilometrů rozbíhám za 4:15 na kilometr, dalších 5 km je taky pod pět a sbíhám se s britkou, se kterou máme úplně stejný tempo. Dotáhne mě až na 18 kilometr, kde mě totálně dojdou baterky. Tlačim do sebe gely, na každé občerstvovačce lokám jako blázen a modlim se za každý uběhnutý metr. Poslední kilometr zrychluju a červený koberec si užívám v polovičním komatu.
Pod cílovou bránou jen zvedám ruce, pokorně skláním hlavu a hned kousek opodál se kácím na zem. Málem nade mnou zvítězil, triatlon jeden, ale nedala jsem se.
Do půl hodiny se dám trochu do kupy a marně sonduju výsledky…je to pod pět, zní mi v hlavě. Mále jsem tu v tom vedru vypustila duši, chci vědět, jestli je to pod pět!!!
Už převlečená zjišťuju, že pod pět jsem se vešla ještě s pětiminutovou rezervou, a tak dostávám krásné ironmanské a taky nekřestansky drahé tričko, které jsem měla slíbené, když si ho zasloužím….
Ještě přidávám trochu statistiky – 9. žena v kategorii, 35. žena celkově z 260 ti holek, tet a ironmanských babiček. Mám radost i když můj „dobrý“ výsledek je relativní. Stále se mám kam posunovat a vím že pokud budu chtít, bude to stát spoustu tvrdé práce.
Plavání 33:27
Kolo:2:33:22
Běh: 1:43:20
Víte co jsem kdysi z mladické nerozvážnosti řekla?
„ Až uběhnu halfironman, tak se už budu moct vdávat.“
A víte, co jsem k tomu minulý rok ještě přidala?
„Až budu běhat půlku pod pět, teprve má cenu zkoušet IRONMANA.“
Je to výzva….
