Když jsem dostal výzvu předsedy, ať napíšu pár řádek o letošní „dlouhé“ Šele, moc se mi do toho nechtělo. Prostě pocity „bezprostředně poté“ nejsou úplně optimistické, a to se píše blbě. Takže alespoň ve zkratce a heslovitě několik postřehů.

Šela patří k mým oblíbeným, prostě jarní klasika a signál, že „to začalo“, každoroční první dlouhý maraton. Taky je fajn, že se tady snaží stále trasu vylepšovat směrem k větší náročnosti, přidávají nové technické pasáže. Takže i letos nedbám na negativní signály počasí a jsem rozhodnutý pro aktivní účast. Před startem si raději nedávám žádné přehnané cíle, prostě dojet důstojně do cíle, živý a pokud možno i zdravý.

Přípravu techniky jsem nepodcenil. Nového závodního Lapiéra zatím šetřím a oživuju RBéčko: nová přehazka (původní zlikvidovaná na Škoda Biku), nové přední špalky, přední blatník, pláště do bláta. Navíc se mnou jede Lazo jako technický podpůrný tým.

Bohužel už záhy po startu v prvním kopci zjišťuju, že mi dneska nohy nějak nejedou. Čtvrteční trénink už byl asi trochu navíc. Dnes to bude trápička – a taky byla.

První prudší terénní výjezd a první tlačení. Jestli něco nesnáším, tak chodit na maratonech vedle kola, nedej bože běhat. Navíc v těch mazlavých sračkách. Bohužel tlačení bylo díky blátu v první půlce až moc. Naštěstí pláště bláťáky ve výjezdech podržely.

První část inovované dlouhé trasy je určitě za normálních okolností hezká, hodně singlů, dost na  techniku. Teď to bylo místama o hubu, koryta zaplněný vodou a řídkým blátem, víš houby jak je to hluboký a jestli neskončíš kotrmelcem. Sjezdy jak po skluzavce. Někteří na to bohužel i doplatili, i vrtulník prý přistával.

Průjezd přes Moravskou bránu po těch polích nemám rád ani za sucha. Teď mazlavé a těžké „polní“ bláto a do toho navíc začlo lejt. Nevím, jak bych ten pocit nejlíp popsal: jako bych za kolem táhnul pluh. Předjíždí mě tady Michal Vilášek, zkouším ho znovu sjet, ale dneska na to nemám ani morálku ani síly.

Přehazka občas odmítne chroustat směs bláta a slámy, tak to musím vymotat. Průjezd kaluží a dostávám dávku hnědé vody přímo do oka od borce přede mnou. Nějak se dostávám na občerstvovačku do Uhřínova, kde mi armáda umyje kolo. Taky tady mají kupodivu ophtal, takže vymývám i zaslepené oči. Fajn, hned se pojede líp. Tady setkání s předsedou Jiříkem (jede krátkou) - oznamuje, že končí. Třetí defekt je na něj moc. Já trochu násilím přesvědčuju sám sebe, že už to nějak dojedu, i když vloni jsem byl touhle dobou skoro v cíli. Nejhorší je ale už snad za mnou.

Sjezd z Libavé do Pekla – škoda, že někdo srovnal ty krásné původní klopené zatáčky. V Pekle přejezd mokré a zablácené dřevěné lávky, pod kterou teče překvapivě dost vody, hlídá to naštěstí hasič. Nechtěl bych se tam vykoupat, některým se to prý dneska podařilo. Za lávkou čeká Lazo jako morální podpora.

Bovdeny toho mají v těchto podmínkách už dost a nejsem schopen už skoro otočit gripshiftem, o brzdách ani nemluvím, prostě V-čka a bláto. Občas musím zastavit a pomoct si s řazením násilím a oběma rukama, velkou placku před návratem pod hrad řadím už jen „ručně“. Chytají mě z toho všeho dost brutální křeče do předloktí.

Značně apatický nakonec do cíle dojíždím (celk. 241), což zhruba polovina z přihlášených nakonec říct nemůže. Docela živý a vcelku zdravý, až na sedřenou holeň, což pod nánosem bláta není skoro vidět, takže v relativní pohodě. U auta už čeká podpůrný tým, tj. Lazo. Michal dorazil čtvrthodinu přede mnou (celkově 202). Do cíle hodnou chvíli před námi dorazil ještě Kuba Sedlář, sice nespokojený, ale na velmi slušném 30. místě absolutně.

Rekapitulace?

Kdyby se dalo bláto prodávat, zařadí se zřejmě po letošní Šele Aleš Procházka po bok ropných magnátů k největším boháčům. Prostě bláto všude, kam se podíváš.

S odstupem to vidím tak, že pokud platí okřídlené „co tě nezabije, to tě posílí“, mám se ve zbytku sezóny na co těšit. Tak jednoduché to ale asi nebude, že?