V rámci letošního kanárského soustředění Novatop Lapierre týmu jsme se rozhodli zkusit místní zahajovací maraton MTB Gran Canaria Open. Když už jsme tady …

Na rozdíl od ostatních rozumnějších našich členů se registruju na nejdelší 85 km trasu. Zčásti ze zvědavosti, zčásti snad z mladistvé nerozvážnosti, asi blbost v tuto roční dobu, ale dobře mi tak.

Start všech tras je po deváté ráno z Maspalomas – místa našeho ubytování, z hlediska nadmořské výšky v podstatě na hranici moře. Podstatná část dlouhé trasy se překrývala s trasou maratonu na 65 km, takže se nebudu rozepisovat a jen doplním Ondrův popis (viz samostatný článek). Obě trasy se dělí na cca 38. km po dlouhém táhlém stoupání v horské vesničce San Bartolome (cca 1100 n.m.). Tady je občerstvovačka, kde doplňuju vodu a něco rychle pojím. Zatím se mi jede celkem v pohodě, i když kopce jsou tady pořádné. Nikam se zběsile neženu, přece jen je teprve březen a hobby-sezóna pro mě ještě ani nezačala. Naše trasa  pokračuje na rozdíl od 65-tky (ta se obrací zpátky dolů z kopce do cíle v Maspalomas) do dalšího údolí na Santa Lucia, a to docela dlouhým asfaltovým sjezdem. Po pár km odbočujeme z hlavní cesty mezi baráčky poměrně drsným sešupem - snad je to něco jako kamenný chodník, i když vzhledem k strmosti tohoto srázu si moc nedovedu představit chodce, který by po něm mohl chodit. Úzký „chodník“ pokračuje dolů a kámen se záhy mění v poměrně extrémní povrch z volných pemzových šutrů různé velikosti, na kterých se při tom sklonu udržet chce dost odvahy i něco techniky. Pomalu začínám tušit, proč tuhle trasu v propozicích nazývají „extreme“. Kus přede mnou se k zemi poroučí místní Kanářan, už nějakou dobu můj spolujezdec.

V podobném duchu pokračuje trať různým sklonem svahu dále do údolí po svahu jakési dávno vyhaslé sopky, chodník je užší a užší, pemza se střídá se šutrem, místy dost váhám nad sjízdností. Chodník se už skoro úplně ztrácí v houští, tvořeném směsicí kaktusů a jakýchsi rozkvetlých křovin. Chvilka nepozornosti a přistáván mezi kaktusy. Největších ostnů se zbavuju hned, menší mi vytahuje předseda Jirka ještě den po závodě. Jsem zvyklý na ledacos, ale tohle je docela drsný terén. Dlouhým sjezdem se přesto dostávám na dno asi nějakého kráteru a je jasné, že dostat se zpátky na hřeben do San Bartolome, kam se trasa vrací, nebude zadarmo.

Cesta z pekla.

Jsme v údolí a pokračujeme korytem jakési vyschlé řeky, v období dešťů tady podle všeho teče dost vody. Teď je ale beznadějně sucho, nebe bez mráčku a slunce rozpaluje kameny všude kolem. Údolí je ze všech stran sevřené vysokými strmými svahy. Vzduch se ani nehne a teplota nemá daleko do třicítky. Značení závodu nás vede přímo proti skalním stěnám. Zatím mi není vůbec jasné, jak odsud vůbec může vést nějaká cesta nahoru a začínám tušit problém. Mírně stoupající cesta vyschlým korytem se najednou láme ostře vlevo vzhůru do jednoho ze svahů a mění se v brutálně prudkou betonku. Mám docela problém udržet řídítka v dotyku se zemí a občas se bojím převrácení na záda. To nejhorší ale má teprve přijít. Po více než kilometru nechutně prudkého stoupání na kašpara se terén přeci jen trochu narovná, i když stále stoupá vzhůru. Cesta dokonce přechází místy do nadějné vrstevnice. Pojednou ale cesta zcela končí a místní voják v roli pořadatele mne směruje na cosi jako horský chodník směrující strmě přímo proti hřebeni. Následuje něco neskutečného: asi 2 km horolezecký výstup zas..ně prudkou diretissimou kolmo vzhůru kolem jakési roury (snad na vodu) obezděné kameny, kterou jsem nucen střídavě přelézat sem a tam podle jakés takés schůdnosti terénu. S kolem střídavě na zádech, střídavě v jedné ruce, občas (ale opravdu zřídka) se dá i tlačit. Terén je tak rozbitý a strmý, že by nebylo tak úplně snadné dostat se nahoru po čtyřech a bez kola. Tohle musel vymyslet brutální sadista. Toto jsem fakt ještě nezažil! Napůl mrtvý se přeci jen vydrápu snad po půlhodinovém pěším výstupu na vršek, kde je naštěstí další bufet. Rovnou do žaludku si leju kvanta koly, abych mohl nějak pokračovat. Kolem bufetu polehává pár odložených závodníků a čekají na vzkříšení.

No zbytek trasy už je celkem pohoda – viz také Ondrův popis, i když stavitelé tratí KPŽ a jiných by se jistě divili, kudy je možné vést trasu MTB maratonu (viz spouštění se po schodech cca 50metrové přehradní hráze a podobné chuťovky). Cíle dosahuju v čase 5:34 (což není tentokrát pro mě vůbec podstatné), poněkud potlučený, ale teď už i živý.

S odstupem času kupodivu přestávám litovat své volby a nakonec jsem za tuto poněkud šílenou zkušenost i rád. Jenom doufám, že mě nenapadne tento zážitek v budoucnu opakovat.