Salzkammergut Trophy 2009 (report ze strecke B 114 km)

Den, kdy se počasí zbláznilo.

Původně jsem si myslel, že na tomto místě popíšu tak nějak rutinně svoje dojmy ze sice náročného, ale jinak standardního závodu, nakonec takových je za rok víc. Na závod jsem hodně zvědavý, ale nečekám nic extra mimořádného. I ty alpské kopce mám poměrně ošahané, tak co. Všechno ale bylo tak nějak jinak.

Na akci odjíždíme do Rakouska spolu s rodinným týmem „Oslíků“. Já mám v plánu strecke B (114), hoši 50-ku a nejmladší člen 20-tku. Nepodceňujeme aklimatizaci a přijíždíme do centra závodu už ve čtvrtek večer. Ubytování jsme v nedalekém Gosau, tedy pár kilometrů nad Halštatským jezerem. Na pátek máme naplánovanou přípravu, kterou si ale každý z nás představuje trochu jinak. Takže se rozdělujeme. Rodinný tým „Oslíků“ volí taktiku aklimatizace na nadmořskou výšku a vydává se na horskou tůru. Tahle strategie se mi nějak nezdá, volím kolo a vydávám se osamoceně z kopce dolů k Halštatskému jezeru. V pohodovém tempu nejdříve rychlá prohlídka Haltštatu z kola, poledne pak trávím na břehu jezera. Trocha koupání, voda lehce studená, ale při teplotě těsně pod 30°C nic nepříjemného. Ani se mi nechce věřit předpovědi počasí, věštící na sobotu razantní změnu k horšímu. Padesát kiláků na rozjetí je tak akorát, odpoledne setkání s rodinným týmem „Oslíků“ v Bad Goisern a bezproblémová registrace. 

Nutná večerní porada v baru a volba strategie na zítřek – kdo kdy bude na startu, plán odvozu z hotelu a tak. Věříme předpovědi počasí a připravujeme se na mokrou variantu, kde podstatná je volba oblečení. Zavrhujeme teplé návleky na nohy, jelikož nasáknuté studenou vodou budou stejně k ničemu. Ideální se zdá lehká pláštěnka na vršek a pod ni teplejší triko, nebo jen návleky na ruce, nohy na holo. Všichni se shodujeme na hřejivé emulzi. V chladnu a dešti nepojedeme samozřejmě poprvé /viz třeba zkušenosti hochů ze Súlova/, ale co následovalo, to asi překvapilo všechny.
Večer je ještě poměrně teplý a neprší. V noci mne probouzí sousedi rámusící na hotelovém parkovišti, vyrážejí na dvoukilo (200 km strecke A). Je před čtvrtou ranní, hustě prší, sem tam se blýská. Vylezu na balkon - kosa jak prase. Snažím se usnout, ale už to moc nejde. V 7:00 snídaně, po ní balím pečlivě věci. Před odjezdem se natírám hřejivkou jak Venclovský, když plaval přes Kanál. Na závod mám jinak standardní „letní výbavu“ plus teplé návleky na ruce a pláštěnku. Snad to bude stačit. Pláštěnka se posléze ukazuje jako klíčová. Dobré by byly rozhodně lepší rukavice, nejlíp goráčové, ty bohužel sebou nemám.

V osm mě Jiřík veze na start. V Bad Goisern chtě nechtě svlékám teplou bundu a kalhoty a opouštím vyhřáté auto. Hoši startují až o jedenácté, Jiřík se vrací na hotel. Z nebe padají proudy vody, je zima. Teploměr tepáku ukazuje 9°C. Trochu se projíždím po městě a zahřívám nohy. Po 10-ti minutách ale raději jedu na start a zalezu pod nebližší volný deštník. Je to sice 200 m od startovní čáry, ale na to kašlu, hlavně že jsem v suchu. Zima mi zatím není, jen lehce chladno. Startovací koridor o půl osmé zatím zeje prázdnotou, ale pomalu se začíná přeci jen zaplňovat. Pod deštníkem pokecám s dvěma Němci, nálada zatím dobrá a taky trocha černého humoru. Němec mě krmí nějakými bonbóny s divnou hořko sladkou chutí, prý dobré proti zimě. Kolem projíždí Kuba Sedlář, zařadit se někam dopředu. Taky kolem nás projede pár zablácených borců s červenými čísly z „dvoukila“, kteří to už zabalili. Jeden má šílený třes a vypadá opravdu hodně zbědovaně, na dotazy nereaguje, asi je nevnímá. Pak jeden Slovák a je sdílnější, ptám se „jak tam je“, říká „hrůza, zima sněží, posraly si mi brzdy, nemůžu hýbat rukama, kašlu na to“. Při pohledu na ty chudáky naše skupinka trochu znejistí, ale naštěstí se start kvapem blíží. Opouštím deštník a tlačím se davem přece jen trochu dopředu. Je 9:00 – start, startovní vlny evidentně odpadají, všichni se hrnou dopředu v jednom davu.

Psychicky jsem připravený na hodinové stoupání hned po startu. Nejdříve se jede po asfaltu. Kupodivu zatím necítím vůbec zimu, nevnímám ani mokro a jede se mi překvapivě dobře. Stoupáme do poměrně nekompromisního kopce, ale dá se jet celkem pravidelné tempo. Pláštěnka vytváří příjemné mikroklima. Pohoda se trochu mění při nástupu do terénu. Matně si pamatuju, že v jednu chvíli jedem proti proudu ledového potoka a ledová voda mi cáká až po kolena. Přesto pořád nějak zimu nevnímám. Je mi jasné, že problém nastane, až se kopec zlomí. Začíná první technický problém – povoluje mi šroub sedlovky, sedlo se stále častěji a povážlivěji kývá. No skvěle, skoro nejsem schopen sedět a navíc trnu, ať nevytratím povolený šroub, to by byl konec. Konečně vrchol a první sjezd. No „konečně“ není v danou chvíli úplně nejlepší výraz. Ještě pod vrcholem se totiž déšť mění ve sníh a znatelně přituhuje. Tepák ukazuje +2°C a radši jej přepínám na jiný program. Docela hustě sněží. Je třeba odtud co nejdřív vypadnout. Sjezd s povoleným sedlem ale nic moc.
Netrpělivě čekám na první service-point. Ten konečně přichází a oprava sedla mi zlepšuje náladu. Zhltnu něco koláčků, doliju láhev iontama. I v té zimě a mokru se snažím dost pít. Pojídám i nějaký ten gel. Přece jen zima rychle odebírá energii a nedoplňovat pravidelně by mohlo být tragické. Kolem tratě nakládají střídavě do sanitek a požárních aut promrzlé bajkery. Předjíždím borce, který za jízdy zjevně brečí, na moji otázku „what´s happened“ něco nesrozumitelně blekotá. Raději zrychlím, protože pesimismus je to poslední co teď potřebuju nasát. Všude kolem tečou potoky kalné vody. Mně se jede ale pořád dobře a ve výjezdech se mi zase daří docela předjíždět. Volím lehčí převody, ať zahřeju nohy. Ve sjezdech ale přeci jen nohy vibrují zimou a nejhorší jsou zkřehlé ruce (škoda těch goráčových rukavic). Hlavou se mi mihne myšlenka, že obvykle trochu formální podmínka v propozicích„akceptace vyloučení odpovědnosti pořadatele za újmu … bla bla“ nabývá dnes trochu jiný rozměr.

V půlce delšího sjezdu někde za Ewige Wand bohužel přichází další technický problém. Nějak přestávají brzdit brzdy. Špalky v tom marastu dostávají zabrat a ani si nevšimnu, že zkřehlýma prstama jsem s páčkama na doraz. Prostě to sakra najednou vůbec nebrzdí a musím to stočit do nejbližšího protisvahu do lesa, jinak se na těch kluzkých šutrech co nejdřív rozbiju. Končím naštěstí naboku jen s rozbitým kolenem, trochu krvácí, bolest ale necítím, takže OK. Zkřehlýma rukama pod tím pitomým startovním číslem se mi vůbec nedaří pohnout šroubem na bovdenu brzdy. Je to k vzteku, musím jet krokem s brzdama na doraz, nejprudší úseky musím sejít. Předjíždí mě snad dvě stovky bikerů a to mě dost štve, jelikož normálně by to byl super sjezdík. Je mi jasné, že takhle to dál nepůjde, buď to skončím, nebo to nějak opravím.
Naštěstí je tady Bad Goisern a rovina. Zavěsím se za nějakého bajkera, moc nepřemýšlím a nějak bezmyšlenkovitě za ním sjíždím jakési schody, které bych při zdravém rozumu asi nejel ani s funkčníma brzdama. Občerstvovna je konečně tady, očima hledám service-point Holmenkol. Konečně. Vyměňují zadní špalky a ladí brzdu, mezitím popíjím horký čaj.

Zaháním myšlenky na vzdání a vrací se mi trochu morálka. Rychle rekapituluju svoje šance – na rozumný výsledek už to určitě není, ale sakra jen tak to nepoložím. Je to pravda dneska trochu extrém, možná i horší než extrém, ale nakonec ty lednové a únorové kilometry naježděné na sněhu a sračkách musí být někde vidět. Něco se ve mně vzepře a jsem rozhodnutý dojet, i kdyby spadla obloha. Samozřejmě s odstupem se tohle iracionální rozhodnutí jeví možná jako úplná blbost, ale v tu chvíli …

Na rovinách kolem jezera zvyšuju slušně tempo a řadím se do nějaké skupinky. Jenže jet v závěsu v tomhle prostředí, kde je voda všude kolem, to je jako pod sprchou. Raději zrychluju a jedu sám, jsem už zřejmě v „turistické třídě“ pelotonu, tak předjíždím jednoho bajkera za druhým, začíná mě to zase znovu bavit. Objíždíme jezero a dokonce se mi zdá, že prší méně. Je mi teď trochu chladno, ale ne nijak tragicky. Hřejivka přeci jen funguje. Na konci jezera občerstvovna a … dvoumetrový rakouský dřevorubec v roli pořadatele nám oznámí, že závod je zrušen, prý je nahoře kupa sněhu a nedá se jet přes hřeben. Nevím proč, ale místo aby se mi ulevilo, že je trápení konec, tak mě to pěkně naštve. Nedá se nic dělat, máme to pochopit a mít rozum, je to riziko. Ku.va jak mám mít rozum, ten jsem musel vypnout už na startu, jinak bych vůbec do tohohle bordelu nevyjel, a možná bych vůbec nebyl bajker, a možná … Nějak se s tím nemůžu srovnat, a tak se ve stanu uklidňuju čajem, do kterého mi pohledná sympatická selka leje jégra. Teď už je to nakonec jedno. Pojím koláčky, v rychlosti myju kolo wapkou a vydávám se po asfaltu – vlastně pořád po trase B - na cestu zpět do Bad Goisern. Jsem rozladěný a je mi z toho najednou i zima. Musím ale vrátit čip a v Goisern je sraz s Oslíky, kteří snad vyrazili na 50-tku.

Najednou před Halštatem pořadatel ukazuje někam doleva do hory. Co se to sakra děje? Skupinka přede mnou krátce diskutuje a jede, kam ukazují. Hezká bloncka s nevinnýma očima mi vysvětluje anglicky, že když vyjedeme na nějaký kopec, tak budeme aspoň klasifikováni na zkrácený trati. Když se ptám, jak je to daleko, říká asi 500, 600m. Už mě to moc nebaví, ale co – tak jo, je to kousek. Vyrážím do kopce a zdá se mi, že v tom mají nějaký zmatek. Nicméně jedu za nějakou skupinkou a asi tedy správně. Začínáme stoupat nad Halštat někde kolem lanovky. No jasně, teď mi to došlo – bloncka myslela evidentně 500, 600 výškových. Jedeme na Salzberg normálně potrase. Jsem tak rozladěnej, že raději nepřemýšlím a jen šlapu. Nasrání mi dodává sílu a tak postupně předjíždím dost podobných nešťastníků, dokonce musím rozepnout pláštěnku, jak se potím. Kopec je tak prudký, že se občas někomu plaší přední kolo a já jsem rád za IT-snížení zdvihu na vidli. Na vrchol to trochu bolí, hlavně ale pochybuju, že to k něčemu je a to se jede dost blbě. Nicméně u vrcholové lanovky přivítání hlasatelem a potlesk. Tak jo, aspoň něco za tu dřinu. Jako bonus dostávám v následujícím sjezdu ledovou sprchu na hlavu z nějakého vodopádu nad cestou. Jsem tak zblblý, že mi to vůbec nevadí. Ve sjezdu nás směruje další pořadatel ze standardní trasy zpět na Halštat. Po téhle podivné smyčce jedu tedy znovu zpátky do Bad Goisern, tady mě na mostě zastavují a odebírají čip. Tím pro mě tenhle šílený závod definitivně a nějak rozpačitě končí. Do cíle nemá smysl jet. Na parkovišti mám na tepáku skoro 90 km a pocit, že to bylo k ničemu.

Epilog. Smíšené pocity ještě nějak nevyprchaly. Jsem trochu rozladěný, že mi nedovolili dojet do cíle. Vím, že bych to v tu chvíli nevzdal, i kdybych se měl brodit v letních hadrech půl metrem sněhu, anžto jsem se tak naprogramoval už na startu. A naštěstí tam byl někdo, kdo rozhodl, že je to úplná blbost a zakázal mi to. Jedno je jisté: vzpomínky na tuto šílenou akci určitě nezapadnou mezi spoustou jiných z normálních „obyčejných“ závodů.

 

Tomáš Boreček , červenec 2009