NOLIMIT, co se mi 12 hodin honilo hlavou

12 hodin NOLnolimitIMIT, MTB dvanáctihodinovka na okruzích v Raduni u Opavy. Jezdíš, dokud můžeš, nebo ti vyprší 12-ti hodinový limit. Třetí ročník tak trochu extrémní akce v tak trochu extrémních podmínkách. 

Den předem. Letos počasí zatím závodům hodně přálo, teď ale řádně chčije a bohužel na zítra předpověď tragická, celý den má pršet. V tomhle nečase ničit kolo a tělo může fakt jen magor.

Opava - Raduň, sobota 6:20. Neochotně vytahuju bajka z auta na parkovišti kousek od startu. Kolem se hemží některé známé tváře, magoři. Leje, je kosa 10°C. Na cyklo-montérky navlíkám obyč igelitovou pláštěnku a goráčové šušky. Bude líp se držet v teple a jakž takž v suchu, pozděj se uvidí.

 start

6:30 Start. Žení se tu všichni čerti, teda kromě toho jediného, který je taky na startu. Vytrvale leje. Tma se mění v ponuré šero.

První kolo. Má být zaváděcí, ale tempo tomu moc neodpovídá. Všude mokro, ale podklad zatím tvrdý. Docela se to dá. Po ránu, bez rozjetí a ještě v tom skafandru se mi nejede vůbec skvěle, ztrácím, první skupina postupně odjíždí. Raděj si v tomhle nečase jet svoje. 

Druhé kolo. Trochu se pařím, ale teplo a relativní sucho nade vše. Ve sjezdu od hájenky nevidím přes zamlžený brejle, sakra musím je sundat – průšvih, dostávám dávky písku s vodou v každým dalším sjezdu přímo do očí. Jsem fakt vůl v tomhle závodit. Začínám některým závidět přední blatník.

Třetí kolo. Furt chčije a je kosa. Jedu sám, v tom hnusu je to dost depresivní. Chuck je někde asi dost vpředu, dneska ho zřejmě budu muset nechat jet, zas jednou nestíhám. Chčije, všude voda a podklad už vůbec není tvrdý, mění se na blátivý sračky. Kouše se mi zadní brzda, pístky a desky toho mají nějak rychle dost, zadní kolo moc nejede, musím do toho dupat. Chudák bajk. Ale co, je to jen stroj.

Čtvrté kolo. Pocitově je to hodně naprd. Redukuju cíl: snad aspoň těch 15 kol a pak konec – třeba to nějak půjde, když už jsem začal a jsem už jak prase. A nebo to zabalit hned? Kouslá zadní brzda povolila, zato úplně přestala brzdit, desky jsou k.o. Zkouším to jet jen na přední, sjezdy musím opatrněji. Až ji ojedu, tak končím.

Páté kolo. Předjíždím pár lidí, tím pádem se začíná jet o něco málo líp. Jen o málo. Zasviněný brejle pod dresem jsou mi celkem na hovno, na oči skoro nevidím. Furt chčije, ale snad už o něco míň. Aspoň se mi zdá. Říkám si, jestli už není čas svlíknout skafandr.

Šesté kolo. Bláta čím dál víc. Sjezd od hřbitova jen na přední brzdu začíná být adrenalin. Přestal fungovat lock vidle, škoda.

klara

Sedmé kolo. Čtyři hodiny na trase. Už jen tak mrholí. U bufetu zastavuju a svlíkám skafandr. Bez igelitu a šusek se jede o dost líp. Na chvíli jsem nejčistší bajker na trati. Jen na chvíli. Rozjíždím se do „trvale udržitelného tempa“. Zase kohosi předjíždím, přestávám být nasranej.

Osmé kolo. Šetřím jedinou brzdu, co to jde. Zjišťuju, že při dobré stopě ani moc brzdit nemusím, stačí sem tam trochu pomačkat. Nějak úplně přestala pružit vidle. Aspoň mě nemusí mrzet, že nejde lock.

Deváté kolo. Trail kolem Raduňky po kořenech je super klouzačka. Docela mě to i baví, jen neskončit v tom potoku a netrefit strom. Nejede se zle, jen nesmím myslet na to, až budu servisovat kolo. No do háje kolo, to dostává zabrat. V rygolu přejíždím čísi upadlý přední blatník. Přestávám závidět ostatním blatníky.

Desáté kolo. Zase někoho dojíždím, mě zatím přejel jen jednou Čert, tak snad nejedu úplně blbě. Trochu mě drží, že ostatní na tom nejsou o moc líp. S řazením je už trochu problém, není se čemu divit, stačí kouknout dolu na zasviněný převody.

2

Jedenácté kolo. Oči pálí jak svině, dostaly dávky písku a bláta, moc toho teda nevidím, všechno v mlze. Půlka závodu, 6 hodin na trase, podle mezičasu tempo rozjetý tak na 20 kol, šílená představa. U časomíry hlášení „druhý v kategorii“. Nabírám odvahu a ptám se, kolik ztrácím na Chucka. „Moc ne tak tři minuty, sjíždíš ho dvě minuty na kolo, za chvíli ho máš !“.

Dvanácté kolo. Po tý zprávě nový impuls, konečně ožívám. Dokonce se i vyčasuje, shora neprší, už jen zespodu. Že by časem vylezlo i slunko? Šotolinové stoupání k hájence jedu svižně, dojíždím tři čtyři lidi, ale Chuck pořád nikde. Sjezd od hájenky a singl kolem Raduňky jedu co to dá, tak trochu risk na jednu brzdu. Na konci singlu mezi stromy zablácená pláštěnka a jede o poznání pomalej. Jo, je to Chuck. V zámeckým parku ještě před bufetem jdu před něj.

Třinácté kolo. Co teď? Je čas zariskovat, odložit zastávku na vodu a jídlo, s prázdnou nádrží bufet projíždím. Je třeba soupeři ukázat převahu.

Čtrnácté kolo. Bajk vydává už dlouho naprosto hrozný zvuky. S řazení čím dál větší problém, chce to sílu, palce si zaposilujou. Jediná brzda ještě drží. Oči celé zalepené a bolavé, tak to dál nejde. Na dalším průjezdu bufetem budu muset zkusit umýt brýle. Jo, je to lepší, měl jsem to blbec udělat dávno.

Patnácté kolo. Ku… zas už chčije, slunko se nekoná, pořád kosa, 13 stupňů proti ranním 10 je ale pokrok. Ve stoupání k hájence padá mlha. Nejede se mi špatně, ale docela bych to i skončil. Ostatní ale pořád jezdí. Pustit pracně vyjetou pozici se mi určitě nechce. Lidi kolem nechápou, co to tady celý den krouží za zablácený zoufalce, občas někdo povzbudí.

Šestnácté kolo. Počet postávajících zablácených bubáků u bufetu se množí, kdekdo toho má evidentně plný brejle. Ozývá se mi levé koleno, asi se mu šlapání v tý zimě nelíbí. Kdyby bylo jak, tak bych nabíd i remízu a šel se mejt, s právě nahlášeným pořadím 3/1 jsem spokojenej, o odstupech nemám vůbec šajnu a je mi to stejně úplně fuk.

4

Sedmnácté kolo. Nějak automatiky jedu další okruh. Vrzavý zvuky od bajku jsem raděj přestal vnímat. Sjezd od hřbitova je už skluzavka, ale nějak mě to zvrhle baví. Každá změna převodu stres, palce odmítají fungovat. Chuk prý už nejezdí, nevěřím, ten se nikdy nevzdává. 

Osmnácté kolo. Už bych toho fakt nechal. Hlava je ale v už v tom závodním stavu s vypnutými „rozumovými“ omezovači, tělo uvolnilo rezervy a asi si myslí, že tady budem kroužit přes noc. Průjezd bufetem, lidi mě hecujou, Jirku Boráka mám prý kousek. No tak jo, ještě teda jednou naposled.

Definitivně poslední kolo. Něco přes jedenáct hodin na kole ve sračkách a dešti, nepřipadám si ani extra unavenej, už sem teda byl víc poničenej po kratších akcích. Výjezd od bufetu k hřbitovu zkouším zrychlit a celkem to jde. Lesní skluzavku od hřbitova k cestě se zuboženými brzdami přeženu a hodí mě to někam mezi stromy. To mě uklidňuje, zbytek okruhu do cíle dojíždím už v poklidu.

6

Resumé. Ujeto něco přes 220 kiláků, teda 19 kol, nastoupáno kolem 4000m.

Tuto už i tak extrémní akci posunulo počasí ještě někam o level výš. Čas od času není od věci si vyzkoušet, co tělo, hlava i kolo vydrží. Tuhle zkušenost z knížek nevyčteš, jednou se může třeba hodit. Jednou za čas ... 

cert83

 

* * *

Tomáš ale nebyl jediným bikerem u našeho týmu, který si absolvoval tento očistec. Novatop byl vůbec nejzastoupenějším teamem. Velký obdiv je třeba vyseknout sestrám Kubínovým, které bojovaly mnohdy úspěšněji a urputněji, než někteří profíci. Holky se staly jasným důkazem, že kombinace bahna, deště a 12ti hodin v sedle není o tom, co máte mezi nohama, ale co máte v nohách. Dále nemohl chybět Tomův největší soupeř Chuck, který bojoval o urvání bodu do jejich vzájemné soutěže. Bohužel, Tomovi se dnes podařilo vyrovnat skóre na 28984:28984. Poslední pódiové místo kategorie EURO 1 obsadil další ostřílený biker Zdeněk Kaštovský. Pódiový úspěch zaznamenal i Kryštof Sas, v těžkých podmínkách vyhrál svou kategorii.

 

Kompletní výsledky ZDE

Objektivní informace o závodě na stránkách NOLIMIT týmu zde ... 

FOTO  Petra Hartmanka, Radim Horák